I'm here!

Takže... dorazila jsem jak poznáváte.
Loučení na letišti bylo srdcervoucí, ale ke svému překvapení jsem byla docela statečná. Za to půlku cesty Praha - Lodž jsem probrečela. Ale to s tím všechno souvisí. (letěla jsem s ČSA linkou Praha - Lodž - Edinburgh)

Vzadu "Lodz Airport" a nikde ani noha

Let byl pohodový, jen mě teda překvapilo to minimum místa na nohy. Spolu s tím souviselo i to, že mě celou cestu bolely záda a vůbec jsem si připadala zkroucená jako paragraf, tak nevím, čím to bylo. Když jsme (mezi)přistáli v Lodži, tak jsem se musela zasmát nad tím, jak prťavé to letišťátko je. Jo a byli jsme tam jako jediné letadlo. Tam nás letělo asi 40, za to tady přistoupila dobrá stovka Poláků. Můžu přísahat, že jsem se za ty dvě a půl hodiny asi i naučila polsky.

My musíme pěšky a hned vedle AA.

V 9:25 místního času (odlétali jsme v 6:25 SEČ z Prahy) jsme konečně přistáli. Žaludek jsem měla sevřený už od chvíle co jsem se probudila někde nad Severním mořem. Letadlo zastavilo hned vedle obra American Airlines, tak to bylo pěkné přivítání, a hned jsme si šli vyzvednout kufry.
Co vám budu povídat, nadváhu jsem měla u každého svého zavazadla i u kabelky asi, ale utáhla jsem to. Musela jsem volat řidičovi, že mám kufry, ale když to zvedl, tak jsem myslela, že se mnou mluví nějakým indickým jazykem. Vyšlo z toho to, že to byl jen pravý skotský přízvuk, který mě provázel celou cestu.

To není kolej, jen random budova.

Když jsme dorazili na koleje, vyzvedla jsem si klíčky (k mému překvapení po mně nechtěli žádné ID ani tu kopii smlouvy, kterou jsem si musela tisknout) a ještě, že máme byt v přízemí, to by mě pan řidič asi hodně nesnášel (dohromady vážily ty velké kufry 48 kg, bral oba). Ve dveřích jsem se potkala se spolubydlící, se kterou jsem se už znala z facebooku, tak jsme spolu prošly byt. Po asi hodině zprovozňování wifi, počítače a povlékání postele, jsem se vrhla na vybalování. Shodly jsme se s Kerry (spolubydlící), že obě tak nějak jen stojíme uprostřed toho bordelu a nevíme, kde začít, co kam dát, jak to uspořádat,.. Po asi 4 hodinách už to u mě v pokoji vypadalo obyvatelně. V tu chvíli mi došlo, že stále nemám na čem a ani čím jíst. Měla jsem jen dva hrnky, termohrnek a milión instantních polévek. Kerry mi doporučila zajít do Poundstretcher (hodně lowcostový obchod, kde ale seženete všechno), že tam mají nádobí za minimum peněz. Jelikož zavírali za hodinu, tak jsem všeho nechala a šla. Do centra jsem došla asi za 10 minut svižnou chůzí. Bylo to i poprvé co jsem se takhle podívala mimo areál koleje, takže jsem měla hodně dojmů najednou. Městečko je nádherné. Sice bych odklidila ty poflakující se čtrnáctileté děti na ulicích, ale doufám, že se začátkem školního roku zmizí.
V Poundstretcheru jsem vzala velký a menší talíř, sadu příborů a odpadkový pytel (protože žádný jsme tu nenašli), dohromady asi za 7 liber. Zítra se tam ještě asi stavím pro pánvičku (za £2,25 no nekupte to). Donesla jsem cinkající nákup domů (neměli bublinkovou fólii) a hned jsem šla zase ven, do Tesca pro jídlo, pro změnu. Asi jsem to přehnala s tou zdravou stravou ale, moje zelenina a ovoce zabírají moc místa v naší pidi-ledničce pro 6 lidí. Každopádně jahody za £2 jsem si musela dopřát. I když v ČR v sezóně stojí v přepočtu 65 pencí. 

První "dospělácký" nákup.

Myslím, že život bez maminky zvládnu...

Ukončím deníček tím, že ve výsledku nám skoro netečou kohoutky v koupelnách, všude je zima (ale to je prý v Británii normální. Ne, já si budu topit prostě.), jedna sprcha nefunguje a odsavače také ne (což je zanedbatelný problém, protože jsou všude okna). Jo a nemám ani slibované umyvadlo v pokoji ani zrcadlo. 

Teď navečer k nám zavítal jeden ze správců (?, pracovníků tady té koleje) a přinesl nám "goodie bags" se SIMkou od GiffGaff (kterou jsem si ironií osudu včera objednala, takže teď budu mít 2), s energiťákem a vzorkem Marmite (nějaká pomazánka z kvasinek - love it or hate it). Zároveň jsme mu ty anomálie našeho bytu nahlásily, sprchu zprovoznil (i když se vypíná takovým způsobem nezpůsobem) a obecně nás přivítal. Je strašně fajn jak všichni počítají s tím alkoholem a večírkama a nezřízeným způsobem večerů a berou to jako samozřejmost. Taková příjemná změna oproti školním výletům na střední. Mimochodem mluvil taky hodně silným přízvukem, ale s trochou soustředění jsem mu dokázala porozumět. 



Ještě nás tady půlka není, ale už víme kdo jsme kdo. Já, Kerry - Irka, Emily - napůl Švédka, napůl Američanka, Ondra - Čech (letím 1500 km z ČR, abych byla s Čechem v bytě, haha), Kasia - Polka a jeden jediný místní Skot, na jehož jméno si teď nevzpomenu, protože jsem mu nerozuměla moc.


Bude mě to ještě stát hodně návyku, ale myslím, že se to dá zvládnout :)

xx