I shouldn't be ashamed of being a woman

K tomuhle článku s lehce feministickým nádechem mě inspiroval zážitek kamarádky, které se stal teď ve čtvrtek. V kostce se stalo to, že stála na letišti, v práci, a šla kolem skupinka opilých Rusů a jeden si myslel, že bude strašná bžunda, když ji obejme a začne ošahávat. Jen tak. Zaměstnankyni letiště. Pro představu měla normální bílou košili a sukni, prostě normální dress code.
O několik měsíců dřív jsem stála s kamarádkou na příletech na letišti ve veřejným prostoru, akorát po směně, taky - sukně, košile, punčocháče. Šel kolem nějaký místní zevlák/bezdomovec s chlastem koupenym z trafiky a jen slyšim jak oplzle říká "Hm, pěkná prdelka" a v podstatě mě svlíkal pohledem. Šel si zalézt na záchody a nechci vědět co tam možná dělal, každopádně udělalo se mi vyloženě zle.
Těmahle dvěma příběhy chci poukázat na fakt, že v 21. stoletím bychom neměly mít strach vést jakýkoliv život "tam venku" jen protože jsme se narodily jako ženy. Nevím jestli se teď vyjadřuju přesně, každopádně mě k tomu přivedl i poznatek kamaráda, kterej "osvobodil" jednu holčinu od party chlapů, kteří ji obtěžovali a pak řekl "Holky, nechoďte nikdy nikde samy". Chápu, že by to bylo asi to nejbezpečnější, říká nám to každý, ale kde je nějaký osamostatnění se? To abychom měly za zády furt jen bodyguardy, někdy prostě někam jít samy musíme (v podstatě vždycky). A proč bychom se měly přizpůsobovat my? My přeci nejsme tím problémem. Nebudu tu zasahovat do tajů psychologie, ale někdo by měl udělat něco jako prevenci přepadávání žen, jestli to visí ve výchově v dětství, nevím. Neměla bych mít strach ze své existence jen protože jsem to "slabší", "jemnější" pohlaví.
Tímto navazuju na téma nošení sukní, kraťasů, šatů a s tím spojené pohledy na ulici  a troubení aut. Jistě, každá máme ráda trochu pozornosti, ale čeho je moc, toho je příliš. Proč mám být terčem nějaký nechtěné pozornosti nadržených jedinců jen protože se oblékám žensky? Nemluvím o šatech, sukních a lá delší tričko nebo širší pásek, to už je jiná skupina žen, ale normální lichotivá délka. Nejhorší je, že na nás troubí na ulici i když jsme celé oblečené, dlouhé kalhoty, svetr. Ok, díky, asi mi to sluší, ale proč.musíte.troubit. Jestli to je nějaký neverbální kompliment, tak troubení považuju za urážlivé docela.
Jaký by byl svět kdybychom si prohodili role? Nejsem si vědoma toho, že bychom my, ženy, takhle moc projevovaly jakýsi sexuální zájem (?) veřejně. Jednou jsem narazila na jedno francouzské video, je o tom, jaké to je pro ženu ve světě, který je řízený muži a upřímně, nic lepšího na toto téma jsem nikdy neviděla

Anička z blogu Crimewave, který už dlouho sleduji na stejný téma napsala před měsíce podobný článek a nemůžu nic jen mlčet a souhlasně přikyvovat. - http://www.annacrimewave.com/2013/07/was-she-asking-nice.html

Nevím jestli jsem se vyjádřila správně, prostě už mám plné zuby toho věčného sexismu, intolerance, diskriminace a všeho podobného. 

Stay beautiful, stay safe xx

Hi.

Ehm.. no.. takže asi ahoj. Hezky ze začátku se vám tady asi představím.

Jmenuju se Gabriela Kaufmanová, ale jinak Gabi. Narodila jsem se zhruba před 18 lety (29.května 1996) na Kladně. Nebudu vám tady psát celý svůj životopis, spíš vyzvihnu pár důležitých obdobích v mém životě.

Anglie

V srpnu 2002 jsme se s rodinou odstěhovali do Velké Británie (konkrétně do Manchesteru na severozápadě země) z toho důvodu, že táta tam byl přeložen pracovně a my ho jako poslušná rodinka následovali. Aby to bylo ale hezky zamíchaný, tak jsem v září nenastoupila do školy jen v Anglii, ale i tady v Čechách. Teda... tady v ČR jsem nastoupila asi někdy v půlce října. Když tam byly prázdniny, letěli jsme sem, abychom s bráchou byli tejden, dva ve škole a udělali srovnávačky - máma nás učila v UK. V Manchesteru jsme byli do léta 2005, poté jsme se opět stěhovali, teď pro změnu na jih, do Londýna. Tam jsme teda moc dlouho nepobyli, v lednu 2006 jsme si to pelášili už natrvalo domů (?) do ČR. Pro představu, ve svých 6 letech jsem uměla tak maximálně pozdravy, barvy a pár základních frází, takže veliká sranda no.
O osm let později (letos) jsem se tam byla znova podívat a udělala jsem certifikát z angličtiny CAE - úroveň C1, takže... Tohle by asi byla jedna taková významná kapitolka mého života :)


Další období asi nebudu nijak nazývat, prostě všechno od návratu z Anglie do teďka.
Za takové dobré rozhodnutí považuju to, že i přes svůj neúspěch dostat se na osmiletej gympl v 5.třídě, tak jsem nepřestala bojovat o to vypadnout z naší maloměstské školy a 6.třídu jsem začala právě na Kladně na základce s rozšířenou výukou jazyků. Sranda byla se naučit přes letní prázdniny celej  jeden rok výuky němčiny. Nebudu tady básnit o svých pubertálních letech, co si budeme nalhávat, jsem ráda, že už to mám za sebou. Tak jako po každém, tak i po mně bylo vyžadováno první dospělejší rozhodnutí v 9.třídě - kam teď? Ještě jsme byli ti šťastlivci co měli tři přihlášky na střední a ne dvě jako teď, takže jsem měla dva gymply a jednu odbornou. Na jeden gympl jsem se nedostala, ale to protože už jsem to odflákla, protože jsem měla potvrzený dvě přijetí. Nakonec jsem si vybrala tu odbornou. Za prvé protože matika, fyzika, chemie,... Nopenopenope. Za druhé protože se jedná o SOŠ civilního letectví. Né tak úplně běžnou školu v našich končinách.

No... takže je červenec 2014 a já mám před sebou poslední, maturitní ročník. Ano, strašidelné slovo - maturita. A zjišťuju, že je ještě něco strašidelnějšího - budoucnost. Ono je to fajn mít devět let jistotu na základce a další čtyři roky na střední, ALE CO PAK. Takže... už asi rok prožívám trošku existenční krizi ohledně toho, co vlastně chci dělat. Zůstat tady v ČR, zmizet za hranice a nebo vyhnout se možné "překvalifikaci na pracovnim trhu" a rovnou do práce?

Ještě mám naštěstí pár měsíců na rozmyšlení, ale děsí mě to.