A journal from the land of grey skies and green grass.: Day off

Jestli je něco, na co se nedá připravit, tak to musí být pocit, když vám šíleně moc chybí rodina a celkově život doma. Bylo jen otázkou času než jsem si sedla, zamyslela se a uvědomila si to. V tu ránu to na mě padlo, všechny emoce naráz. Říkám si, že to přejde, zvyknu si tady na to, ale v tuhle chvíli bych se nejraději sebrala a odletěla zpátky domů. Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tak moc chybět můj vlastní pokoj, objetí rodičů a vůbec pocit, že nejsem na všechno sama. Strašně mě děsí fakt, že ten každodenní život doma už asi takhle nezažiju, protože jestli tady vydržím, tak v těch 23 letech se asi domů už stěhovat nebudu.

Říká se, že si neuvědomujeme co máme, dokud to neztratíme. Pravda však je, že si uvědomujeme co máme - ale nevěříme, že bychom to někdy mohli ztratit.

Tak jo, trochu se mi to tady zvážnilo, ale potřebovala jsem to někam napsat.

Co se dělo dneska? Jak jsem psala včera, dala jsem si dneska tzv. day off, celý den jsem nevyšla z bytu vlastně. Po snídani jsem tak nějak propadla do takové spirály prokrastinace, kdy jsem před sebou měla imaginární seznam věcí, které jsem potřebovala udělat, ale místo toho jsem si pročetla zprávy ze světa a na chvíli šla zase spát. Svědomí ale stejně nedalo a radši jsem se z té postele zvedla a zavolala si ohledně national insurance number (tady má prý zhruba stejnou váhu jako naše rodné číslo, takže docela big deal, když si chcete najít práci). S paní na telefonu jsem se docela zasmála, když jsem jí musela hláskovat skoro celé jméno ("'Gabriela' with one L") a místo pěti minut jsme si povídali asi 12. Nadiktovala jsem jí proč ho potřebuju, národnost, datum narození, prostě klasika. Objednala mě na pohovor na úřadu práce (Jobcentre) v Glasgow kde si vlastně ověří, jestli ho můžu mít, tedy předpokládám, že to je kvůli tomu. Jedu tam 2.září odpoledne, tak doufám, že budeme mít nějaký normální rozvrh, který se dozvíme ve středu.

Šla jsem si udělat oběd, který se vlastně skládal jen z pity, humusu (cizrnová pomazánka), nakrájené okurky a udělala jsem si instatní polévku. Včera se mi totiž povedl zázrak a to ten, že jsem si omylem koupila prošlou pitu (byla do soboty), takže teď nejím nic jiného. To je strašná zodpovědnost si muset hlídat datum spotřeby. Jsem si nakoupila moc takových těch "ihned projdou" věcí. Zítra asi budu jíst celý den jen chleba.

Poobědě jsem pokračovala v prokrastinaci tím, že jsem poklidila v kuchyni a zametla jsem podlahu. Spolubydlící koupil smetáček s lopatkou (chyběla nám lopatka) a přísahám, že jsem nikdy nebyla tak nadšená ze smetáčku a lopatky, protože si nedokážu představit co bych bez toho dělala. Varovala jsem spolubydlící, že se mi tady začíná trochu vyvíjet přehnaná potřeba mít všude uklizeno.

Poté jsem se tedy dokopala k tomu si konečně vybalit líčidla, zorganizovat si stůl a doupravit si rozmístění věcí na poličkách, což tedy obnášelo i to, si konečně přestěhovat veškerou hygienu do koupelny, protože chodit sem a tam se šampóny mě nebaví. Asi to bude znít jakože tady furt jen jím, ale opravdu jsou to jen snídaně - oběd - večeře. Každopádně mám pocit, že v té skříni zase nic nemám, přestože jsem včera nakupovala. Ach jo. Asi opravdu budu jen na chlebu a vodě. Mimochodem k večeři jsem měla to samé jako k obědu - pita a humus. Ale konečně jsem ji spotřebovala. Ještě nemáme toustovač (topinkovač), ale máme v troubě gril, takže jsem ji hodila na něj. No.. dalo se to.

Udělala jsem si chai latte, které bylo v našem balíčku a strašně mě to překvapilo, asi si zítra budu muset koupit celé balení, není to ani tak drahé. Přišel mi do schránky vzkaz z vedlejšího bytu a špunty do uší jako odpověď na to, že jsem včera psala na facebookové stránky naší koleje, ať se trošku stiší, že nějací lidé by rádi spali. Bylo to spíše myšleno na ty, kteří nám bušili o půl 1 na dveře, ale vztáhli si to na sebe. Strašní vtipálci..

Jinak nějaké párty tu jsou zatím každou noc. Včera si spolubydlící přivedla na pokoj jednoho z těch kluků, takže se nám to tady začíná slušně rozjíždět. A dneska mají párty hned v bytu přes chodbu, takže mám radši puštěnou hudbu nahlas, abych to neslyšela. Já nevím, ale příjdu si, že v očích ostatních musím být strašně prudérní a nudná, ale prostě mi příjde, že už jsem z toho vyrostla (?). Zároveň všichni na facebook píšou vzkazy typu s kým se může jít kdo opít, jaké panáky si budou kupovat a tak. Nevím čím to je, ale z pozice, ve které se teď nacházím, pro to nemám žádné pochopení. Na pivo, na skleničku vína ok, ale né se vyloženě vylít jako váza.

Dneska je to takové hodně filozofické, že?

Update: nevím jestli to dneska někdo už nahlásil, protože to máme odškrtlé na naší nástěnce, ale koupelna je furt v polonepoužitelném stavu. Mýt si vlasy v té sprše je utrpení. Jo a je tam zima.