Konečně jsem se po skoro čtyřech měsících dočkala a přistála jsem v Praze na Ruzyni. Pocity se mi trochu míchaly mezi nadšením konečně vidět svoji postel a rodinu a zároveň se mi trošku nechtělo kvůli Andrewovi.
Každopádně jsem si na letišti v Glasgow prošla trošku stresující zkušeností. Už už jsem si odbavovala kufr a došlo mi, že jsem si ho nezamknula a když jsem se podívala na ten zámeček, který tam tak visel bez klíčků, tak jsem ho poslala nezamknutý. Asi hodinu jsem prolézala peněženku a klíče, snažila jsem se vzpomenout kam jsem dala ty klíčky v srpnu, v hlavě jsem si představovala svůj pokoj ve Stirlingu a do teď netuším kde můžou být. Andrew mě trošku uklidnil po telefonu, že to nic není, protože jsem hysterčila, že mi vykradou kufr nebo že se mi bude válet spodní prádlo po celém pásu na výdejích zavazadel. Nakonec jsem se sama uklidnila tím, že lidé cestují do USA nebo do Izraele bez zamknutých kufrů a také to zvládají. Tak jsem si koupila svačinu na letišti, sedla jsem si, obložila jsem se taškama a bundou a snažila se vychladnout, protože mi bylo šílené vedro.
Z letadla jsme měli krásný výhled na strašně zvláštní západ slunce a vůbec, let byl v pohodě, jen při přistání s tím pilot strašně třísknul.
Kufr přiletěl v celku, stále zavřený a já konečně mohla běžet za rodiči.
Venku jsem nepoznávala okolí, nový kruhový objezd za letištěm, nová dálnice a můžu pokračovat dále. Je zajímavé, co udělají čtyři měsíce. Když jsme konečně přijeli domů, tak jsem se málem rozbrečela, když jsem viděla svoji postel, nikdy jsem plně neocenila tu velikost! V půl 12 jsem konečně dovybalila a šla spát, byl to dlouhý den.
Druhý den ráno jsem vstávala brzy ráno k doktorovi a tak nějak jsem pomalu začala upadat do deprese. Ono je fajn, že jsem zpátky s rodiči, v mém pokoji, plná lednice apod., ale najednou se cítím strašně rozpolceně, jakože mám dva domovy a nevím kde cítím víc "doma".
22/12/2015
22/12/2015
Finally after nearly four months I got to go home. I wasn't quite sure how to feel, I mean of course I was mad excited to see my bed and my family but at the same time I didn't really want to leave Andrew.
However at Glasgow airport I've experienced a bit of a stressful situation. I was just about to check in my suitcase, when I suddenly realized I didn't lock it and when I looked at the padlock that was hanging there without its keys, I just checked it in without locking it. After I said goodbye I was looking through my purse and my keys for about an hour, I was trying to figure out where I put them in August, I was picturing my room in Stirling and I still don't know where they could be. Andrew sort of calmed me down over the phone, because I was freaking out a bit that someone will steal the stuff out of it or my underwear's going to be all over the conveyor belt at arrivals. In the end I calmed myself down by thinking that people travel to the US and Israel without locking their luggage and they can manage. So I went to buy myself a snack, I sat down and put all my bags and my coat around me so that I could cool down because I was boiling.
We had a really nice view of the strange sunset and in general the flight was alright, except for the hard landing.
My suitcase arrived closed and complete and I could finally run to my parents.
Outside I could hardly recognize the landscape, there was a new roundabout behind the airport, a new motorway,... It's interesting what four months can do. When we finally got home I nearly burst into tears when I saw my bed, I've never fully appreciated the size of it! At half 11 I finally unpacked all my stuff and went to bed, it was a long day after all.
Next day I woke up early to go to the doctor's and I somehow felt really depressed. I mean it's nice that I'm reunited with my parents, in my room, a full fridge etc., but I suddenly feel really torn between two homes and I don't know where my real home is now..
3/1/2016
Zbývá mi pár posledních dní doma než zase odletím zpátky do své druhé (deštivé) domoviny. Táta se mě dneska ptal, jestli jsem něco zapomněla udělat, někoho potkat za tu dobu co jsem tady; myslím, že jsem zvládla oběhnout vše, co jsem potřebovala. Možná si už jen asi nestihnu zajít na sushi, protože ve Stirlingu snad není žádné takové místo. Už mi zase začaly "obíhačky", kdy se se všemi opět rozloučím.
Zajímavé je, že když jsem seděla v letadle sem, tak jsem si zrovna říkala, co víc si můžu přát? Je mi dobře ve Skotsku, je mi dobře doma,... A ejhle, teď nějak pociťuji, jakobych ztratila půdu pod nohama. Na letišti budu zase brečet, což mi připomíná, že se budu muset nějak uklidnit, protože v letadle sedím na prostřední sedačce a nebudu se moct stočit do klubíčka k oknu jako tomu bylo v srpnu.
Za tu dobu co jsem doma jsem zjistila, že Praha je vlastně strašně krásná a furt nějak trvám na tom, že chci mít vlastní byteček v centru někde, miluju jídlo od maminky a udělala jsem spolubydlícím na facebooku rozhodnutí - kupujeme třívrstvý toaletní papír. To je to minimum luxusu, který potřebuju. No prostě u maminky je ze všech míst na světě nejlépe.
Ta loučení mě vždycky rozhodí na další měsíc dopředu i zpětně. Na jednu stranu se těším až se vrátím, poklábosíme se spolubydlícími,... Je to jiné než v srpnu samozřejmě, těším se na konkrétní lidi. A taky na mé cibulové kroužky, které na mě čekají v mrazáku tam. Zároveň už ale zase odpočítávám dny do 11.června, na kdy už jsem si koupila letenku domů na léto (a také kdy mi končí nájem). Trošku mi to čekání bude krátit fakt, že za mnou v dubnu přiletí na týden mamka s přítelem, ale je to jen dočasné. Týden. Uvidíme za jak dlouho se dám zase do pořádku.
Jestli je jedna fráze, která definuje můj pobyt tady tak to musí být "tak povídej, co v tom Skotsku??". Poprvé jsem ji slyšela na letišti od rodiny, což se lehce odbije tím, že to vědí, mluvila jsem s nimi často, četli blog. Horší to bylo u širších příbuzných, kterých jsem za tu dobu viděla požehnaně. Různě jsem furt měnila mé stručné odpovědi: dobrý, těžký, je tam zima, prší,... Škola bez problému. Vždyť co jiného vlastně mohu říct, aby to nezabralo celé odpoledne, že?
Takhle s odstupem myslím, že mohu říct, že mi to bude trvat ještě nějakou dobu než se tam skutečně zabydlím. Určitě jsem se posunula o hodně velký kus cesty než třeba 15.září, ale ještě "tam" furt nejsem.
3/1/2016
I'm left with a few last days at home before I fly back to my second (rainy) homeland. My dad asked me today whether I forgot to do something or meet someone whilst I was here; I think I've managed to catch up with everything, everyone I wanted. I might just not have time to go get sushi though, because in Stirling we don't really have a sushi place. However the time when I have to start saying goodbye again has started.
The interesting thing is that when I was on the plane here I was thinking, what else could I want? I like it in Scotland, I like it here... Boom, I suddenly feel like I've lost my balance. I'm going to cry at the airport again, which reminds me I'm going to have to calm down ASAP afterwards because I've got a middle seat on the plane so I can't just curl up into a ball next to the window like I did in August.
During the time I spent here I realized that Prague is actually really beautiful and I still sort of stand by my word that eventually I'll get a cute little flat in the city centre there; also that food from my mum is the best food ever and I made a decision for my flatmates that we're getting three-ply toilet paper, that's the lowest amount of luxury we should get. All in all, mummy's house is the best place on Earth.
All the goodbye's mess me up for another month in advance. On one hand I'm excited to get back, to gossip with my flatmates,... It's different than in August of course, I'm looking forward to seeing exact people in particular. And my onion rings I have in my freezer there. On the other hand I'm already counting down days until the 11th June, the day on which I've booked my ticket home for the summer (and the day my rent contract ends). The wait is going to be somewhat shorter considering the fact that my mum's coming over for a week in April. Just for a week though.. We'll see when I finally bring myself together.
If there's one phrase that would describe my whole stay here, then it would be "so tell me, how's it in Scotland??" I first heard it at the airport from my family, but that was easy since we were in contact throughout the whole autumn and they read the blog, so they kind of knew everything. It was worse with my other relatives who I've seen a lot. I was changing my brief responses: it's alright, hard, cold, rainy,.. School's not a problem. What else can I actually say that it doesn't take the whole afternoon?
Now that I'm looking at the whole situation from a bit of a distance I can say, that it's going to take a bit more time before I truly feel at home in Stirling. However I did move quite a distance from the 15th September for example, I'm not quite "there" yet though.
 |
| Zamilovala jsem se. // Living alone means being obssessed with cute kitchenware. |
xx
No comments:
Post a Comment