A journal from the land of grey skies and green grass.: One year's gone

Příjde mi to jako včera, když jsem poprvé přistála v Edinburghu a byla takový uzlíček nervů. Pamatuji si jak jsem si každý den říkala, jak tady krucinál přežiju až do léta? Co do léta, v tu chvíli jsem aspoň chtěla ty Vánoce už, jen abych byla zpátky doma. Teď? Za chvíli nasedám do letadla směr Praha na dva měsíce. Mám za sebou první rok vysoké školy. Těžko se tomu věří, ale uteklo to strašně rychle. Ano měla jsem epizody, kdy mi přišlo, že už se to nemůže vléct ještě pomaleji, ale dokázala jsem to.
Nevím, kde začít s tím, co mi tento rok dal (i vzal).
Získala jsem kupu nových kamarádů, kteří se vzhledem k okolnostem života bez rodičů stali mojí britskou rodinou. Potvrdila jsem si, pro mě již známý fakt, že nemá cenu se zdržovat u toxických lidí, kteří mě akorát táhnou dolů a zhoršují mi náladu. I jiných lidí vím, co a kdy brát s rezervou.
Co se vzdělání týče, nabrala jsem spoustu nových znalostí a schopností, které jsem v srpnu neměla a o kterých jsem pochybovala, že je někdy budu mít (nahrála jsem si vlastní rádiovou show). Když už se bavíme o škole, dokončila jsem první ročník, splnila všechny předměty i záverečnou práci, tu mám dokonce na jedničku (známka A).
Co mi ten rok vzal je spousta peněz nejen za ubytování, ale i za moji finanční nevyspělost, kterou budu ještě nějaký ten čas splácet, ale víte co? Chybami se člověk učí. Také jsem ráda, že jsem se chytila v nějaké dlouhodobější brigádě a i když to má občas své mínusy, kolegové jsou skvělí a zákazníci většinou také.
Ze všeho nejvíc jsem si ale vědoma toho, jak jsem se osamostatnila a jak jsem poznala sebe sama. Zjistila jsem, že i když jsem roky byla taková, život o samotě mě přesvědčil o tom, že jsem více podobná své mamince, než jsem si kdy myslela. A že jsem posedlá pořádkem.

Teď si užiji dva a půl měsíce luxusu života doma s myčkou nádobí a domu bez plísně a na konci srpna jsem zpět tady. A s tím i život ve vlastním bytě s Kerry a Kieranem.

Mimochodem o víkendu jsem měla narozeniny a oslavili jsme to tím, že jsme s Emelie šly na brunch do kavárny/restaurace The Fat Cyclist. Rozhodla jsem se se rozmazlit a obě jsme si dali velkou britskou snídani. Říkám britskou a né skotskou, protože jsem si řekla, aby mi nedali black pudding. Bylo to to nejlepší jídlo co jsem měla za hodně dlouhou dobu. A také se to hodilo na kocovinu. K tomu všemu bylo venku nádherně, sluníčko, 20 stupňů.